Před patnácti lety se Sega pokusila o návrat ke kořenům své nejznámější série. Sonic the Hedgehog 4 měl být poctou klasickým 2D dílům z devadesátých let, ale výsledek hráče rozdělil. Hra měla energii, barvy i nostalgii, ale také chybující fyziku, opakované nápady a hudbu, která fanoušky spíš rozčilovala než nadchla.
Přesto si Sonic 4 dokázal udržet zvláštní kouzlo. Každá zóná nabízela jiný trik – třeba hrací karty místo plošin nebo děla, která hráče katapultovala po úrovni. Grafika byla svěží, efektní a připomínala původní éru v moderním kabátu. A i když skladatel Jun Senoue přehnal syntetické tóny ve stylu Mega Drive, melodie se nedaly dostat z hlavy.
Druhý díl ukázal, že Sega naslouchala
S vydáním Episode 2 studio mnohé opravilo. Úrovně působily nápaditěji, prostředí White Park či Oil Desert přineslo novou atmosféru. Do hry se vrátil Tails, tentokrát jako plnohodnotný parťák – dokázal Sonicovi pomáhat v letu, prorážet vodu i ničit všechny nepřátele na obrazovce. Zajímavostí bylo, že majitelé obou epizod mohli hrát první díl z pohledu Metal Sonica, jehož příběh se odehrával paralelně s původní kampaní.
Znovuzrození Metal Sonica bylo malým svátkem pro fanoušky. Postava, která po Sonic CD upadla do zapomnění, dostala konečně prostor a sílu. V Episode 2 se objevovala v klíčových momentech a připomínala éru, kdy příběhy Sonic her ještě měly nádech epiky. Stejně tak návrat planety Little Planet jako zdroje energie pro novou Death Egg přinesl zajímavé propojení se staršími díly.
Zrušená epizoda, která mohla všechno změnit
Třetí část série ale nikdy nevznikla. Bývalý brand manažer Ken Balough později přiznal, že Sega plánovala trilogii, kterou stopla z nejasných důvodů. Letos se dokonce objevila beta druhého dílu s vystřiženou scénou, kde se Death Egg dobíjí pomocí Master Emerald – a kde měl figurovat i Knuckles. Vše nasvědčovalo tomu, že měl být hratelný.
Fanoušky navíc zamrzelo, že o Episode 3 údajně uvažoval i Christian Whitehead, tvůrce později oslavovaného Sonic Mania. Spojení jeho týmu s původním konceptem Sonic 4 by mohlo přinést to, co fanoušci tehdy marně hledali – perfektní fyziku, chytlavý design a důstojné uzavření celé trilogie.
Sonic the Hedgehog 4 tak zůstává fascinujícím experimentem. Ambiciózním návratem, který nikdy nedostal šanci naplnit svůj potenciál. I po patnácti letech připomíná, že někdy i neúspěšný pokus může zůstat v paměti víc než dokonalé dílo.
