Na první pohled vypadá Blue Prince jako propracovaná logická hra s komplikovanými hádankami. Po desítkách hodin hraní se však ukazuje, že nejde jen o řetězec šifer a zámků. Hra si pohrává s očekáváním hráče, že ho čeká jasný cíl. Místo toho záměrně nechává otázky bez odpovědí.
Příběh se odehrává v Mount Holly Manor, které navrhl tajemný Herbert Sinclair. Hrajete za jeho potomka Simona a odhalujete vrstvy rodinných tajemství, historických událostí a dávno zapomenutých kódů. Každá vyřešená hádanka otevírá nové cesty. Čím dále však postupujete, tím více se vše rozpadá a vyvstávají další otázky.
Konec, který nikdy nepřijde
I když titul nabízí několik scén, které vypadají jako závěr, hra se znovu a znovu spouští. Po více než 200 hodinách hraní zůstávají místnosti, které nikdo neprozkoumal, a šifry, které komunita nedokázala rozluštit. Jednou z nich je spirála v obloze, která se prodlužuje s každým pohledem. A k tomu několik poznámek, které jsou navzájem anagramy. Nikdo neví, co znamenají.
Autoři záměrně nechali některé části bez řešení. Hráč tak prožívá pocity postav – především Herberta a Simona, kteří se pokoušejí rozluštit vzkaz své matky Auravei. A stejně jako oni nakonec selžou. S některými lidmi se už prostě nedá mluvit. A některé odpovědi přicházejí až po smrti – nebo nikdy.

Hledání smyslu v chaosu
Blue Prince staví hráče do role detektiva i pozůstalého. Stopy, které Mary a Herbert zanechali, nejsou jen herními úkoly. Jsou i osobní výpovědí, odkazem, rozhovorem napříč generacemi. Nevedou k vítězství, ale k pochopení – a často i k bolestnému poznání, že víc už vědět nelze.
Hra tím připomíná skutečný život. Ne každá otázka má odpověď. Ne každé tajemství se dá rozluštit. A ne každé loučení přináší klid. Blue Prince není o tom, co najdete. Ale o tom, co vám navždy unikne.