Stranger Things si od začátku pomáhá Dungeons & Dragons, aby pojmenovalo příšery a vysvětlilo, co se děje v Hawkins. V úplném závěru páté řady se seriál k DnD vrátí naposledy. A z poslední herní scény je znát, že Mike jako pán jeskyně občas selhává stejně jako vypravěč příběhu.
Už v první epizodě hrají Mike, Will, Dustin a Lucas DnD a postupně z toho vznikne slovník, kterým parta popisuje reálné hrozby. Mluví o sobě jako o družině a protivníky si překlápějí do fantasy obrazů. Právě proto působí symbolicky, že finále končí znovu u herního stolu.
Jenže poslední seance není idylická. Mike oznámí, že Strahda nejde porazit, a Max naštvaně vyhrkne: „Tahle hra je blbost!“ Vadí jí i to, že se z patové situace nakonec vyklouzne přivoláním postavy, která družinu zachrání. Mikeovi pak přímo řekne, že od něj čekala lepší konec.
Tohle je vlastně jednoduchá výtka: dobrý pán jeskyně dává hráčům pocit, že jejich rozhodnutí něco mění a že každý má chvíli, kdy může zazářit. Když se všechno zlomí jedním trikem, nebo když se družina jen veze, hra ztratí napětí. A přesně tenhle pocit se dá přenést i na seriál, když finále působí víc jako povinný dojezd než jako dobrodružství, kde se naplno zúročí, co postavy umí.
Mike se to pokusí spravit tím, že začne rozdávat osobnější epilogy pro každou postavu, aby jejich příběhy měly jasnější tečku. Je to citlivé, lidské gesto, které má přinést emoce, když samotná „výprava“ nefungovala podle představ. A zároveň to vyzní jako tiché přiznání, že dobrý konec stojí hlavně na postavách, ne na velkých kulisách a efektních nápadech.
